Nedávná krátká válka Ázerbájdžánu proti Arménii se na stránkách světových médií moc dlouho neohřála. Překryly ji konflikty na Ukrajině a v pásmu Gazy. Přitom pokud jde o mezinárodní význam střetů o Náhorní Karabach, možná až tak malý není a zasloužil by si pozornosti mnohem víc.

Je asi zbytečné zdůrazňovat, jak složité vztahy v oblasti jižního Kavkazu panují. A že totéž platí i pro dopad, jaký má dění v tomhle regionu na globální dynamiku energetiky, ukazuje ve svém článku na portálu The National News Robin M. Mills, výkonný ředitel společnosti Qamar Energy. V první řadě upozorňuje, že z Ázerbájdžánu vedou klíčové ropovody a plynovody přes Gruzii do Turecka a dále na světové trhy. A pak tu samozřejmě působí celá řada protichůdných zájmů.

Například v roce 2018 byl otevřen Transanatolský plynovod (Tanap) a napojil se na Transjadranský plynovod, který v roce 2020 začal zásobovat Řecko, Albánii a Itálii. V lednu 2021 se Turkmenistán a Ázerbájdžán rozhodly rozvíjet přeshraniční ropné a plynové pole Dostluk uprostřed Kaspického moře, což by podle Millse mohlo připravit půdu pro dlouho očekávaný Transkaspický plynovod, který by měl přivést část turkmenských zdrojů plynu na západ. Důsledkem toho může být vytlačení ruské ropné společnosti Lukoil, která, jak se alespoň zdálo, dosud hrála vedoucí roli, pokud jde o Dostluk.

V červenci 2022 podepsala Evropská komise společně s Baku prohlášení, že do roku 2027 usiluje o zvýšení dovozu plynu na nejméně 20 miliard metrů krychlových ročně, přičemž současná kapacita je poloviční. A v srpnu se společnost ADNOC (Abu Dhabi National Oil Company) dohodla na koupi podílu v plynovém poli Absheron v Kaspickém moři, které provozuje francouzská TotalEnergies a které bude sloužit jako zdroj pro rozšíření plynovodu Tanap. Velmi důležitým hráčem je Turecko, které dlouho disponovalo jen minimálními zásobami, ale nyní rozvíjí dvě rozsáhlá pole v Černém moři a jeho státní plynárenská společnost Botaş se nedávno dohodla na dodávkách do Rumunska.To vše je pro Evropu, která se snaží nahradit ruský plyn, velmi vítané, poznamenává Robin M. Mills.

Podle něj to ale současně znamená, že Brusel má jen omezený diplomatický vliv v otázkách, jako jsou práva Arménů v Náhorním Karabachu. A také že vyměnil závislost na Rusku za znepokojivou potřebu Turecka jako tranzitního státu. Byť je totiž Turecko členem NATO, pod vedením prezidenta Erdogana se nevyhýbá kontroverzním aktivitám. „Jako tranzitní stát má Turecko pravděpodobně ještě větší páky než dodavatel, jakým je Rusko, protože jeho přímé příjmy jsou relativně malé, a může být proto ochotnější o ně přijít,“ píše Mills.

Tato krátká válka o Karabach podle něj každopádně vyvolává více obtížných otázek, než na kolik jich odpovídá. Přinese nynější vítězství Ázerbájdžánu konečně na jižní Kavkaz mír? Podaří se Turecku to, co zatím od počátku 90. let nedokázalo, tedy vybudovat skutečné fyzické spojení se středoasijskými státy? A dokáže Evropa začlenit tyto změny do své strategie energetické bezpečnosti, aniž by přitom ohrozila své etické nebo ekologické zásady? Uvidíme.