Evropa stojí před problémem zásadního přebudování své energetické infrastruktury.

Krátce poté, co se koncem února rozjela ruská agrese na Ukrajině, přispěchala řada lidí s tvrzením, že to téměř jistě znamená konec evropského Green Dealu (psali jsme o něm ve druhé polovině roku 2020). Prý proto, že se v radikálně změněné situaci budou evropské země muset místo snižování emisí soustředit na obranyschopnost a také energetickou soběstačnost.

Dnes ale podle všeho jasně převažuje přesvědčení, že konflikt na Ukrajině naopak přechod na decentralizované obnovitelné zdroje, jež dokážou energii vyrábět velmi levně a zcela nezávisle na jakémkoli palivu, natož na tom dováženém z Ruska, ještě urychlí. Obnovitelné zdroje energie navíc v reakci na dění posledních měsíců zažívají v Česku doslova boom. Domácnosti i firmy do nich letos investují násobně víc než v minulých letech.    

Rychlejší růst obnovitelných zdrojů, úspory, diverzifikace

Evropská komise proto na základě zadání od unijních lídrů předložila podrobný plán co nejrychlejšího odchodu od ruských energetických zdrojů nazvaný RePowerEU. Ten počítá se zvýšením podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie do roku 2030 na 45 procent místo dosud plánovaných 40 procent. Cestou k dosažení cíle má být zdvojnásobení kapacity solárních elektráren v příštích třech letech a také mimo jiné povinné instalace panelů na všechny nové veřejné, komerční a později i obytné budovy. Na dvojnásobek má vyrůst i počet tepelných čerpadel a počítá se i s intenzivnějším navyšováním větrných kapacit. Pomoci tomu všemu má i zmírnění aktuálních administrativních bariér.

Oproti dříve plánovaným 9 procentům pak má do roku 2030 o 13 procent klesnout spotřeba energie, a to díky větší účinnosti. K nezávislosti na ruských zdrojích, které by mělo být dosaženo do roku 2027, mají přispět i nákupy zkapalněného plynu (LNG) ze Spojených států, Kataru a dalších zemí. Část spotřeby chce komise pokrýt také zvýšením produkce i dovozu ekologicky čistého vodíku.

Neméně podstatným prvkem strategie RePowerEU je důležité posílení energetické spolupráce napříč Evropskou unií a také diverzifikace dodavatelů, především u plynu. Pokud jde o náklady, celkem má tato energetická revoluce do roku 2030 spolknout investice ve výši téměř 300 miliard eur, což je přibližně 7,4 bilionu korun.

Nebude to hned

Je jasné, že dosáhnout vytčeného cíle nebude snadné. Evropští lídři v uplynulých letech pro zajištění energetické bezpečnosti Unie neudělali téměř nic. Navzdory tomu, že agresivita a imperiální choutky Ruska byly podle některých analytiků nejpozději od roku 2014 zcela zjevné, závislost většiny členů Unie na jeho zdrojích zůstala příliš vysoká.

Jak nedávno uvedl Václav Bartuška, zvláštní vyslanec ČR pro energetickou bezpečnost, celých čtyřicet procent spotřeby zemního plynu, který proudí do Evropy z Ruska, není možné ničím nahradit ani okamžitě, ani v rámci jednoho roku. Plynu je sice ve světě dost, ale problém České republiky, potažmo dalších zemí, spočívá v tom, že infrastruktura je připravena prakticky jen na ten ruský. Zjednodušeně řečeno, nemáme způsob, jak k nám dodávky od alternativních dodavatelů dostat.

Samotný plán Evropské komise pak vzbuzuje určité pochyby. Například ekologické organizace sice přivítaly navýšení ambicí v oblasti podpory obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a úspor. Podle nich ale RePowerEU nezajistí Evropě nezávislost na autoritářských režimech či fosilních palivech, ani energetickou politiku v souladu s cílem 1,5 °C z Pařížské dohody.

Přestavět evropský energetický systém tak, aby jeho dominantními zdroji byly čisté technologie, není otázka měsíců. Jde hlavně o to, že stále nemáme ve velkém vyřešené skladování elektřiny, kterou tyto zdroje vyrábějí. Dočasně měl s přechodem vypomáhat zemní plyn, jeho geopolitické bezpečnostní riziko se ale v posledních měsících zdá být neakceptovatelné. Některé nevládní organizace pak v souvislosti s plány na výstavbu terminálů na zkapalněný plyn varují před rizikem dlouhodobého uzamčení ve fosilních zdrojích od nových dodavatelů a zároveň před finančním rizikem uvízlých aktiv v podobě nově vybudované fosilní infrastruktury. (Podle nedávno zveřejněné analýzy čtyř expertních evropských think tanků jsme však schopni zbavit se závislosti na Rusku dokonce už do roku 2025, a to bez nutnosti investic do budování nové infrastruktury pro zemní plyn).

Nevyměňme Rusko za Čínu

V současnosti se proto živě diskutuje, jestli se při přechodu spolehnout na alternativní dodavatele plynu, udržet déle v provozu uhelné elektrárny či vsadit na jádro. Někteří analytici vzhledem k zahraničním zkušenostem vyjadřují skepsi ke stavbě velké jaderné elektrárny, jiní ji považují téměř za nutnost. Velká očekávání každopádně směřují především k malým modulárním reaktorům, které by kromě jiných předností měly být levnější a snáze postavitelné. A totéž platí i pro inovace a rozvoj nových technologií obecně. Například doposud poměrně opomíjeným řešením jsou stanice na biometan, které by podle odhadů mohly zajišťovat až dvacet procent české spotřeby plynu atd.   

Naprosto stěžejní se nicméně zdá být varování některých expertů před tím, abychom v rámci snahy vymanit se z nebezpečné závislosti na Rusku nespadli do tenat někoho jiného. Podobné riziko totiž hrozí také u obnovitelných zdrojů, protože u technologií pro moderní energetiku existuje závažný problém v podobě materiálů potřebných pro jejich výrobu. Řada z nich, jak pro portál Euractiv upozornila Dana Drábová, obsahuje vzácné kovy. A zhruba 80 procent současných známých a těžitelných zásob těchto zdrojů podle ní nějakým způsobem ovládá Čína. Před Evropskou unií a jejími členskými státy tak leží velký úkol vybrat takové energetické technologie, kde bude minimální podíl těchto vzácných zemin, kovů a plynů, řekl bezpečnostní expert Václav Bartuška.