Nejsilnější evropská země se stále hlouběji noří do bahna dlouhodobě neřešených problémů. Stáhne s sebou i zbytek Evropské unie? A jaké jsou příčiny současného stavu?

Což Německu v tomto ohledu přisuzuje absolutní prvenství mezi zeměmi G7. Je to také vysoká výkonnost středně velkých firem, které jsou vedle gigantů typu Volkswagen či BASF hlavním strůjcem obrovského úspěchu německého hospodářství minulých let. Tito tzv. „hidden champions“ tvoří podle webu Deutschland.de až 99,6 % všech německých podniků a jsou v řadě případů světovými lídry v různých oborech, třeba ve výrobě nákupních vozíků, lan do výtahů atd. A také je tu role průmyslu, jehož podíl na hrubé přidané hodnotě je v Německu nejvyšší mezi zeměmi G7, dosahuje 26,6 procenta. Nejsilnějšími odvětvími jsou výroba vozidel, elektrotechnický průmysl, strojírenství a chemický průmysl.

Výkyv ne jen krátkodobý

Dnes je ale víc než jasné, že Německo má velký problém. Respektive několik problémů. Světová média už nějakou dobu zaplavují informace o tom, že se země opět stává „nemocným mužem Evropy“. Což konkrétně znamená například to, že za rok 2023 jako jediná z velkých ekonomik eurozóny zaznamenala pokles, a to o 0,3 procenta. A podle všeho nejde jen o krátkodobý výkyv. Zatímco v minulosti hospodářství země, která byla zvyklá na vysokou životní úroveň, průměrně rostlo o zhruba 1,3 procenta ročně, podle Ústavu světové ekonomiky v Kielu může v nadcházejících letech počítat pouze s tempem růstu okolo půl procenta.

Ekonomové banky UBS loni v září napsali, že problémy Německa jsou spíše strukturální než cyklické. Poukázali na to, že německá ekonomika už od roku 2019, tedy celý rok před pandemií covidu-19, zaostávala za srovnatelnými zeměmi, jako jsou Francie a Itálie. Hlavním viníkem na straně poptávky byly prý nedostatečné investice, které podle odhadů ubíraly 0,4 % z meziročního růstu, zatímco na straně nabídky byl výkon Německa slabý zejména v odvětvích služeb.

Zpackaná Energiewende

Německu to sice trvalo dlouho, nakonec ale svůj vztah k Rusku po rozpoutání jeho otevřené agrese změnilo a postavilo se za Ukrajinu. Jedním z hlavních důvodů tohoto váhání byla samozřejmě závislost na levných ruských energiích, a byť se od nich země nakonec dokázala odstřihnout vcelku bez větších potíží, její problém je mnohem závažnější. Naprosto zásadní transformace tamní energetiky, tzv. Energiewende, se totiž nepovedla.

Za hlavní pilíř této reformy byl stanoven přechod k obnovitelným zdrojům energie a také hospodárnější nakládání s energiemi. Kromě snížení emisí skleníkových plynů až o 95 procent do roku 2050 také bylo cílem zajistit domácnostem i firmám levné a spolehlivé dodávky. A to se nedaří. Německo mimo jiné odstavilo své jaderné elektrárny, jenže stejně dál topí a svítí elektřinou z tohoto zdroje, protože část proudu musí dovážet z Francie, kde se jádro podílí na výrobě elektřiny ze zhruba dvou třetin. Kvůli nepříznivému vývoji také obnovuje provoz řady uhelných elektráren, přestože měly být původně zhruba do roku 2035 odstaveny.

Pro představu: Jak na síti X upozornil analytik Michal Šnobr, v letech 2015 až 2018 Německo ročně vyváželo přes 50 TWh elektřiny. Jenže vloni už muselo 15 TWh naopak dovézt a tahle potřeba bude pravděpodobně narůstat. Za to, že to z hlediska nedostatku elektřiny zatím není až tak špatné, Německo paradoxně vděčí propadu své ekonomiky, tedy i spotřeby. Velkou roli v tom hraje i oslabování průmyslu, což je další ze série špatných zpráv.

Podnikatelé na útěku

Statistiky kromě toho ukazují, že vysoké ceny energií společně s dalšími faktory, jako jsou vysoké daně a cla či zastaralá infrastruktura, stojí za poklesem důvěry v Německo coby vhodné místo pro podnikání. Podle studie, kterou před časem společně zveřejnily poradenská společnost Deloitte a Svaz německého průmyslu (BDI), až každá třetí německá firma plánuje či uvažuje o tom, že přemístí část své produkce do jiné země. Především do USA nebo Asie. (Studie také upozorňuje, že řada firem už nějaký díl produkce opravdu přesunula.)

Za hlavní důvod přednostního investování v zahraničí 59 procent firem uvádí levnější energie a celkově nižší výrobní náklady. Průzkum, který nedávno mezi 3 500 podniky provedla Německá průmyslová a obchodní komora (DIHK), zase ukázal, že 16 % z nich kvůli rostoucím cenám energie omezuje výrobu nebo částečně přerušuje činnost.

Komentátoři se vesměs shodují na tom, že tenhle neradostný obrázek mají na svědomí především politici, jejichž velké vize prostě narazily na technické možnosti. A také tvrdí, že v této souvislosti lze dokonce hovořit o deindustrializaci Německa, tedy oslabování jednoho ze stěžejních pilířů německého úspěchu.

Poslední hřebík do rakve?

Současná geopolitická situace vede k poklesu úrovně globalizace. A to rozhodně Němcům nenahrává. „Na celém světě neexistuje ekonomika, která by byla globalizačním změnám vystavena více než Německo,“ řekl pro Deutsche Welle Andreas Nölke, profesor politologie na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu. Navíc, současné neklidné makroekonomické prostředí s rostoucími úrokovými sazbami ve vyspělých ekonomikách a přetrvávajícím geopolitickým napětím ukazuje na velkou nejistotu, pokud jde o vývoj obchodních i kapitálových toků v příštím desetiletí. Podle profesora Nölkeho je pro jeho zemi válka na Ukrajině, po událostech jako obchodní války, vzrůstající napětí mezi Západem a Čínou a otřesy v dodavatelských řetězcích v důsledku covidové pandemie, dokonce něco jako pověstný poslední hřebíček do rakve tamního ekonomického obchodního modelu. Ten se zjednodušeně řečeno opíral o levná ruská fosilní paliva a o Čínu jako odběratele svého zboží.

Právě fakt, že největším obchodním partnerem Německa je v posledních zhruba šesti letech Čína, stále jasně ukazuje na potenciální rizika. Podle Nölkeho je nemalá část německého průmyslu na čínském trhu závislá až extrémně. Je tedy jasné, že v případě velké konfrontace, která se vzhledem k vývoji geopolitické situace dnes nedá vyloučit, to bude pro našeho největšího souseda znamenat mimořádné potíže. Navíc se v Číně začínají zřetelně projevovat (nejen) ekonomické potíže. Není proto překvapivé, že v Německu probíhá živá debata a také spory tom, jestli by nebylo dobré obchodní závislost na asijském obrovi raději snížit.

Přisadil si i ústavní soud

Aby toho nebylo málo, v nejméně vhodný okamžik přišla velká rána. Spolkový ústavní soud před koncem loňského roku zakázal vládě využít 60 miliard eur z Klimatického a transformačního fondu (KTF), který měl sloužit k modernizaci německého hospodářství a který je rovněž základem koaliční dohody německého kabinetu (více viz box).

Po dlouhých a vypjatých koaličních jednáních se sice německá vláda na rozpočtu pro rok 2024 dohodla, někteří odborníci se ale obávají, že plánované snižování nákladů, menší objem dotací a vyšší ceny energií by mohly dále zpomalit ekonomiku, a dokonce znovu nastartovat inflaci. Podle deníku The Guardian náprava situace nejenže povede ke zcela zbytečným úsporám, navíc v situaci uprostřed prudkého hospodářského poklesu, ale mohla by také ohrozit klimatickou a energetickou transformaci země. A dokonce by v tomto smyslu mohla ohrozit i Evropu a její hospodářské oživení a restrukturalizaci.

Ve výčtu hlavních faktorů, které Německu působí problémy či je prohlubují, nelze zapomenout na nedostatek pracovních sil a samozřejmě politickou nestabilitu. Nesourodá a rozhádaná vládní koalice, jejíž představitelé se často přou na veřejnosti, významně přispívá k tomu, že v zemi podle průzkumů veřejného mínění roste síla populistů a extremistů. Alternativa pro Německo (AfD), která se už podle některých expertů pohybuje na hraně fašismu, je v několika spolkových zemích – které byly před rokem 1989 součástí komunistického Německa – na čele předvolebních průzkumů. A v celostátním měření si dokonce udržuje druhé místo za nejsilnější opoziční stranou CDU/CSU. Když se provalilo, že se tato partaj podílela na tajném setkání, kde se řešila takzvaná remigrace, tedy idea nucených deportací migrantů i Němců s přistěhovaleckými kořeny, statisíce Němců sice vyšly na protest do ulic a preference AfD následně o něco poklesly, ale o vyřešení problému se rozhodně mluvit nedá.

Když Německo kýchne…

Vzhledem k mimořádně těsnému navázání naší ekonomiky na tu německou je logické zamýšlet se nad tím, co to pro Česko znamená. Tuzemské firmy nejsou v dobré situaci. Podle Svazu průmyslu a dopravy (SP ČR) se potýkají mj. s předešlým nárůstem cen vstupů, s drahými energiemi a vysokými mzdovými náklady, avšak promítání těchto nákladů limituje nedostatečná poptávka, a tedy i omezenější ochota zákazníků akceptovat dražší ceníky. A s ohledem na předešlé řádky nelze doufat, že by jim trn z paty vytrhly exportní trhy. Zvlášť když nedobrá ekonomická situace a nízká poptávka trápí nejen Německo, ale i další důležité obchodní partnery v eurozóně. Jak například upozorňuje SP ČR, Index produkce soukromého sektoru v eurozóně klesá už několik měsíců po sobě a poptávka padá hlavně v průmyslu. Což pochopitelně prohlubuje potíže naší velmi otevřené a exportně orientované ekonomiky.

Skutečnost, že se česká ekonomika jako jediná mezi unijními zeměmi zatím nedokázala svým výkonem vrátit na úroveň před covidovou pandemií, pak indikuje, že naše problémy jsou tak jako ty německé spíše strukturální než cyklické. A že jestli se chceme odrazit ode dna, čekají nás ne zrovna jednoduché změny.

Stále lídrem?

Mezi odborníky se diskutuje, zda v důsledku např. války na Ukrajině nedochází k přesunutí politického těžiště do střední Evropy, k zemím, jako je Polsko. A zda Německo neztrácí svoje předchozí vůdčí postavení v Unii. Pravda je, že doby Angely Merkelové jsou dávno pryč. Éra dlouholeté německé kancléřky jistě nebyla bez chyb, někteří jí dokonce přičítají současnou krizi, protože se podle nich právě za jejího vedení neuskutečnily důležité investice do infrastruktury a dalších odvětví, což přináší své „plody“ v nejméně vhodný čas.

Zároveň se ale experti vesměs shodují, že díky Angele Merkelové bylo ve složitých situacích mezi evropskými lídry mnohokrát dosaženo dohody. A že takto široce respektovanou osobností současný šéf německé vlády Olaf Scholz prostě není. I když je nepochybně třeba připsat mu důležitý kredit za to, jak se staví k podpoře Ukrajiny. Německo se totiž v posledních měsících právě pod jeho vedením stalo tím, kdo pevně drží prapor evropské pomoci této ruskou agresí sužované zemi.

Že by se ale šéf německé vlády obecně choval jako skutečný evropský lídr, to zatím nevypadá. Což je nepochybně problém, protože Evropa potřebuje Německo silné a v roli tahouna. Nezbývá než doufat, že si ti, jichž se to týká především, uvědomí, že varovných signálů už bylo víc než dost a že rozhodně není na co čekat.