Prostý výčet aktivit, které v posledních měsících a letech v tuzemsku probíhají, by mohl vzbuzovat dojem, že česká cesta přerodu na digitální společnost běží na plné obrátky a bez větších problémů. Opak je ale pravdou. I v rámci Evropské unie patříme k těm horším.

Podíl osob zaměstnaných v oboru informačních a komunikačních technologií a podíl absolventů v tomto oboru v České republice v poslední době významně vzrostl. Vláda také zavádí nové digitální veřejné služby a české orgány začínají realizovat kroky navržené v národní strategii pro digitalizaci Digitální Česko. Třeba plány přijaté v roce 2019 zahrnovaly přes osm stovek opatření a roční rozpočet ve výši 115 milionů korun. Země také zavedla novou národní strategii umělé inteligence. A výčet by mohl být ještě o dost delší. 

Zní to dobře, ale skutečný obrázek je bohužel jiný. Pozice České republiky například v evropském Indexu digitální ekonomiky a společnosti (DESI) se sice za poslední tři roky o tři příčky zlepšila, ale přesto jsme stále na unijním chvostu. Konkrétně za rok 2020 nám v žebříčku patří 17. místo. A třeba podle Global Connectivity Index společnosti Huawei mezi osmdesátkou sledovaných zemí zaujímáme 28. příčku. 

Tahounem soukromý sektor

Ze statistik i vyjádření odborníků vyplývá, že nejlépe se na tomto poli daří soukromému sektoru. Velké firmy jsou dokonce označovány za tahouna tuzemské digitalizace, a jak ukazují aktuální průzkumy, pandemie navíc může jejich transformaci urychlit. Například Svaz průmyslu a dopravy přišel na konci loňského roku se zjištěním, že firmy chtějí dát do digitálních technologií a prvků Průmyslu 4.0 více peněz. Ověřily si totiž, že jim tyhle investice pomohly lépe zvládnout dopady koronavirové krize, což konkrétně potvrdilo téměř šedesát procent zúčastněných podniků. Čtvrtina z nich je pak přesvědčená, že jim to pomůže získat náskok před konkurencí nebo udržet místo na trhu. 

Průzkum rovněž ukázal, že ve srovnání s tím předloňským se vloni významně rozšířil okruh firem, které na investice do technologií Průmyslu 4.0 vyčleňují mezi pěti a dvaceti procenty svých rozpočtů. Oproti 27 procentům z roku 2019 to vloni bylo už víc než čtyřicet procent účastníků průzkumu. A skoro polovina jich chce v příštích pěti letech objem investic do digitálních technologií zvyšovat. Problém je nicméně v sektoru malých a středních firem. Jak před časem uvedl Eduard Palíšek, generální ředitel Siemens ČR, dlouhodobě se ukazuje, že malé firmy potřebují pochopit praktický přínos digitálních technologií a podpořit v jejich zavádění. Více než polovina se prý svojí digitální transformací vůbec nezabývá. Přes čtyřicet procent z nich ji pak sice vnímá jakou nezbytnou, ale nevidí v ní žádný přínos.

Léčba šokem pro menší firmy

Podobně to vidí i další odborníci, byť někteří jsou o něco optimističtější. Jaroslav Lískovec, ředitel Národního centra Průmyslu 4.0 (NCP), které se mimo jiné snaží hrát aktivní roli ve vytváření ekosystému pro Průmysl 4.0, před časem pro Český rozhlas Plus prohlásil, že malé a střední firmy dnes začínají digitalizaci zvažovat mnohem víc než dřív. NCP, které sdružuje jak soukromé subjekty, tak akademickou scénu, podle jeho slov registruje čím dál víc podnikatelů, kteří do centra chodí zjišťovat, co to vlastně digitalizace je a jak by ji mohli ve svém byznysu využít. Většina firem nicméně bude muset na cestě digitální transformace výrazně přidat, myslí si Jaroslav Lískovec. Je jasné, že pod tíhou pandemické situace to bude tak trochu „léčba šokem“, zvlášť u malých a středních firem půjde o bolestnou cestu. I proto, že řada z nich se kvůli karanténě dostala do obtížné situace a zajistit dostatek peněz na digitální transformaci pro ně bude problém. Ovšem podle ředitele NCP nic jiného nezbývá a pro českou ekonomiku to ve výsledku bude přínos. 

Velký skok dopředu v posledních letech zvládl sektor e-commerce. Což mimochodem reflektuje také už zmíněný index DESI, podle kterého je Česká republika nejsilnější v integraci digitálních technologií. A jak uvádějí autoři analýzy, vysoké skóre máme v téhle oblasti právě díky dobrým výsledkům elektronického obchodu. Ten ročně zaznamenává patnácti- až dvacetiprocentní nárůsty obratu (vloni dokonce třicet procent) a podle odhadů se z hlediska podílu na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) pohybuje kolem tří procent.

Bída eGovernance

Čtenář už patrně tuší, že nejužším hrdlem digitalizace české společnosti je státní správa, tedy tzv. eGovernment. Říkají nám to výsledky různých analýz a statistik – například index DESI České republice v oblasti digitalizace veřejných služeb přisuzuje za rok 2020 až 22. místo, a dokonce ukazuje na průběžné zhoršování. Abychom ale k tomuhle poznání dospěli, nepotřebujeme žádné statistiky či analýzy. Při snaze o komunikaci s veřejnou správou na to narážíme prakticky na každém kroku. 

Mimo jiné to bylo dobře vidět v uplynulých měsících, kdy se zoufalí podnikatelé, kvůli vládním omezením nucení výrazně zpomalit nebo zastavit svou činnost, pokoušeli ve snaze získat podporu ze státních programů prokousat byrokratickým nánosem nesmírně složitých žádostí. Jednotlivé složky veřejné správy ani v roce 2021 nesdílejí vzájemně data, takže jsme nuceni na různých formulářích stále dokola vyplňovat osobní údaje. Vrcholem digitalizace na úřadech bývá možnost zarezervovat si předem termín, kdy přistoupíte k přepážce. Abyste pak podepsali papírový dokument.

Portál občana. Kterého…?

Přitom takzvaný Portál občana, který je branou k elektronickým službám státu, dnes veřejnosti nabízí už více než sto dvacet služeb online. Ovšem jeho využívání je mimořádně slabé, koncem roku 2019 měl pouze necelých padesát tisíc registrovaných uživatelů. „Příčina je zřejmá, pro ‚průměrného‘ občana je to příliš komplikované, použitelnost je vlastně velmi nízká. Přitom pro masové využívání online služeb, které by přineslo úspory jak na straně státu, tak i obyčejných lidí, je nezbytná srozumitelnost a jednoduchost,“ tvrdí Jan Vetyška, ředitel Asociace pro elektronickou komerci. Myšlenka samotného portálu je podle něj nepochybně krok správným směrem, ale současné provedení nestačí. Navíc doposud chybělo srozumitelné vysvětlování směrem k veřejnosti, proč by tyto nástroje vlastně měla využívat a co by jí to přineslo. 

V různých debatách také často zaznívá argument, že v tuzemsku schází k digitalizaci politická vůle, což obecně platí i pro inovace a také znalostní ekonomiku. I když přesnější by možná bylo konstatování, že progresivní politici a zástupci státní správy, kteří mají opravdu upřímný zájem věci změnit, narážejí na rozsáhlé byrokratické bariéry a legislativní potíže. Česká republika například schválila zákon o právu na digitální služby, který nabyl účinnosti 1. února 2020. Ten mimo jiné ukládá vládě zveřejnit do dvanácti měsíců ode dne účinnosti tzv. katalog elektronických služeb a ty pak do dalších čtyř let začít provozovat. Občané by tedy do pěti let měli mít možnost komunikovat se státem digitálně. Zní to jako dobrá zpráva. Jenže zároveň se objevuje nemálo skeptických hlasů, podle kterých to stát do té doby prostě nezvládne. A další věc je, že na rozdíl třeba od Finska, které podle hesla „digital by default“ staví kompletně nové elektronické služby, bude Česká republika předělávat ty papírové. A jak je zřejmé i z názvu zákona, Češi budou mít po dlouhých pěti letech pouze „právo také na digitální služby“. Podle Jana Vetyšky je to ztráta času.

Banky v roli spasitele

Aby skutečně mohlo dojít k digitalizaci české společnosti, je kromě jiného nezbytné zavedení tzv. digitální identity. Což je něco jako elektronický občanský průkaz, který při online komunikaci se státem, ale nejen s ním, prokáže totožnost toho, kdo s ním jedná. Jak poznamenává David Barczi, manažer digitálních kanálů v Komerční bance, zákony, které to umožňují, už nějakou dobu v České republice máme. A dokonce i některé prostředky, například datové schránky, digitální občanské průkazy atd. „Využívání těchto nástrojů ale není příliš rozšířené, i proto, že je to poměrně komplikované,“ říká David Barczi. 

V posledních dvou letech ovšem v této věci došlo k rychlému pokroku, a to především díky tuzemskému bankovnímu sektoru. Česká bankovní asociace totiž stála na začátku projektu s názvem SONIA, nebo také BankID, v jehož rámci byly v letech 2019 až 2020 prosazeny potřebné legislativní změny. Díky tomu se od 1. ledna 2021 jakákoli česká banka může stát tzv. poskytovatelem elektronické identity. David Barczi vysvětluje, že tento systém byl napojen na Portál národního bodu pro identifikaci a autentizaci (NIA), což umožňuje každému, kdo bude mít platnou bankovní identitu od akreditované banky, využívat elektronicky služeb státu. Takže například klienti Komerční banky už mohli v letošním roce pomocí KB Klíče prokázat svou identitu a elektronicky odevzdat daňové přiznání či vyplnit formulář pro sčítání lidu. 

Možnost využít bankovní identitu při nakládání se svými penězi poskytují banky klientům už řadu let. „Internetbankingové systémy jsou postavené velmi robustně, žádný finanční ústav si nemůže dovolit, aby je někdo prolomil,“ říká David Barczi. Jestliže je navíc v České republice internetové bankovnictví běžnou součástí každodenní praxe pro přibližně osmdesát pět procent k tomu „způsobilé“ populace, pak se využití jeho infrastruktury i pro veřejné služby jeví jako zcela logické. (Problematickými místy a otázkami, které dosavadní vývoj v této oblasti vyvolává, se zabýváme na straně 28 v rubrice Je dobré vědět). A nejenom pro ně. V plánu je, že tuto bankovní identitu začnou lidé postupně používat i pro komunikaci s komerčními subjekty, jako jsou různé e-shopy a podobně. Mimo jiné by jim díky tomu odpadla nutnost používat pro každý z nich jiné přihlašovací údaje. Soukromé firmy by měly službu začít postupně implementovat ve druhé polovině 2021.

Nejlepší? Opět severní Evropa

V rámci Evropy patří na špičku, stejně jako v řadě jiných kritérií, severské země Finsko, Švédsko a Dánsko. A zdatně jim sekunduje také Estonsko, jako jediný představitel bývalého východního bloku mezi nejlepšími. Jeho systém ve svém komentáři před časem popsal ředitel Centra ekonomických a tržních analýz Aleš Rod. 

Podle něj je estonské řešení kouzelné svou uživatelskou jednoduchostí. Kompletní daňové přiznání zabere pět minut u počítače, založení firmy pak osmnáct. Komunikace s úřadem práce, vyřízení nových dokladů, žádost lékaři o elektronický recept na užívané léky či účast ve volbách, to vše je možné udělat z pohodlí domova a prakticky během chvíle.

Důležitý postřeh pak sdělil Petr Lukasík, ředitel IT společnosti Tieto Czech, v rozhovoru pro Český rozhlas. Hlavní rozdíl mezi digitalizací v České republice a ve Finsku, které je v Evropě nejdál, je podle něj v pojetí důvěry. Finové jako občané věří vládě a jejím úřadům, vláda věří lidem a lidé si věří navzájem. Digitalizace je tam proto mnohem jednodušší, řekl Petr Lukasík.

Propadáme v oblasti konektivity a veřejných služeb

Index digitální ekonomiky a společnosti (DESI) sleduje a vyhodnocuje v evropských zemích pět oblastí. Ve třech z nich podle něj v České republice dochází ke zlepšení: zaprvé u lidského kapitálu, tedy např. růstu podílu osob zaměstnaných v oboru a také podílu absolventů, a zadruhé v integraci digitálních technologií, což je např. elektronické obchodování, využívání sociálních médií apod. V tomto jsme vůbec nejsilnější a naše výsledky převyšují průměr Evropské unie. A do třetice, pokud jde o využívání internetových služeb.

Naopak opravdu špatní jsme z hlediska konektivity, tedy mj. ve využití pevného širokopásmového připojení či připravenosti na 5G, kde nám DESI přisuzuje dokonce 24. místo. A také v digitalizaci veřejných služeb (22. místo). V obou těchto pro nás slabých „disciplínách“ se dokonce zhoršujeme.