Když si největší světový producent škodlivých emisí (28 procent globálního CO₂) vloni v září stanovil ambiciózní cíl dosáhnout do roku 2060 uhlíkové neutrality, spustil tím doslova gejzír optimismu, že by se mohlo podařit udržet globální oteplování pod kritickými úrovněmi. Jenže už se objevily také pochybnosti, jestli to prezident Si Ťin-pching myslel vážně.

Podle některých odborníků je totiž čínský závazek zatím pouze vlažný. Nadějí podle nich bylo, že si vláda pro příštích pět let vytkne nižší cíl HDP, a to „pouze“ 5 procent oproti 6,5 procenta minulé „pětiletky“. Což by, jak napsal Li Shuo, politický poradce organizace Greenpeace East Asia sídlící v Pekingu, signalizovalo výrazné zpomalení produkce emisí. Jenže plán obsahuje pouze cíl pro rok 2021, a to šestiprocentní růst ekonomiky.

Čína zatím ani nepřehodnotila svůj cílový emisní „příspěvek“, který si země stanovují a jenž je součástí Pařížské klimatické dohody. Takže naděje, že dosáhne emisního vrcholu do roku 2025, nejspíš nebude přeměněna v realitu. A to podle některých také znamená, že východní velmoc nemůže uhlíkové neutrality dosáhnout do roku 2050 ani 2060.

Jsou tu ale i pozitivní signály. Jedním z nich je podle Li Shua plán zvýšit podíl zdrojů nefosilních paliv v čínské energetické skladbě z 15 na přibližně 20 procent v letech 2021–2025. A rovněž závazek vybudovat do roku 2025 větrnou a solární kapacitu 1 200 GW, tedy vyšší, než je uhelná kapacita 1 100 GW stanovená v roce 2016. Zcela zásadní roli tedy zřejmě sehraje rychlost, s jakou se země bude zbavovat uhelných zdrojů. Přechod od fosilních paliv bude na jednu stranu mimořádně obtížný, ale do karet budou hrát neustále klesající náklady na obnovitelné zdroje a fakt, že se Čína intenzivně snaží potvrdit svou dominanci v rychle se rozvíjejícím odvětví solární energie.