Za špatným stavem digitalizace v České republice stojí především nekvalitní veřejná sféra. 

Potřebujete nový řidičský průkaz? Sednete si k počítači, za pár minut vyplníte příslušné formuláře a odešlete je elektronicky na úřad. Tím je to vyřešené a o nic dalšího už se nemusíte starat. Stejně to lze udělat, i když chcete třeba poslat lékaři žádost o e-recept na léky, které pravidelně užíváte, nebo vyplnit a odeslat daňové přiznání či komunikovat o všem potřebném s pracovním úřadem. Prakticky jediné, co pomocí svého počítače udělat nemůžete, je uzavření manželství, rozvod a prodej nemovitosti. Připadá vám to jako fantazírování někoho, kdo k nám omylem zabloudil z daleké budoucnosti, popř. má lehkou duševní poruchu? Pak vězte, že přesně takhle to funguje například v Estonsku. Tedy v zemi, která byla právě tak jako my dlouhá desetiletí součástí nefunkčního autoritářského režimu pod komunistickou nadvládou. 

Potřeby a životní události lidí jako předloha

To ale není všechno, co si v České republice dokážeme jen těžko představit. Například ve Finsku budují eGovernment tak, že navrhují jednotlivé služby podle potřeb lidí a jejich životních událostí. Takže na rozdíl od Česka, které digitální procesy vytváří z původních papírových, Finové ty existující neberou v potaz a nenechávají si jimi zkreslovat pohled. Prostě se snaží, aby jejich digitalizovaná společnost co nejvíc odpovídala skutečnému životu. A když jim něco neumožňuje znění zákona, tak ho prostě změní. Navíc, a to je u nás také tak trochu sci-fi, probíhá v téhle severské zemi digitální transformace napříč státní správou. Neprosazuje se tam tedy úzký pohled jednoho ministerstva či dokonce úřadu, ale snaha je, aby byla co nejkomplexnější. Což našinci, který považuje za běžný stav prakticky permanentní boj mezi úřady a jednotlivými resorty o to, kdo bude mít hlavní slovo, zní poněkud zvláštně.

O (ne)kvalitě veřejné správy se u nás mluví prakticky od roku 1989. Ovšem proměnit ji tak, aby dokázala efektivně reagovat na problémy současné společnosti, se bohužel dosud nepodařilo. Mantrou jedné části politického spektra je snižování počtu úředníků a omezování státních výdajů, na druhé straně pak platí téměř pravý opak. Přitom řada odborníků se shoduje na tom, že dodnes vlastně nevíme, jak je náš státní aparát a jeho jednotlivé části efektivní. Sázíme spíše na plošná opatření, která jsou samozřejmě mnohem jednodušší a na voliče lépe zabírají. Obrovským problémem pak je i politizace. Pokoušela se ho řešit vláda Bohuslava Sobotky, která schválila zákon o státní službě. Jak se ale ukazuje, změnám založeným na politické vůli norma zabránit nedokáže. V aktuálním volebním období to můžeme pozorovat takřka v přímém přenosu.

Tolik žádoucí rozvoj státní správy tedy soustavně zanedbáváme. Potřeba kvalitního systému a výkonných úředníků se s mimořádnou naléhavostí prokázala právě v současné pandemické krizi. Pomůže to? V každém případě nejsme zdaleka sami, kdo je na tom tak špatně. „Amerika dnes platí svou daň za desetiletí trvající podfinancování vládních institucí, politizaci nezávislých agentur, fetiš místní samosprávy a znevažování práce vládních úředníků,“ napsal uznávaný americký politolog a publicista Fareed Zakaria v článku, který vydal týdeník Respekt loni v březnu po vypuknutí nemoci covid-19. Přitom v dnešním světě podle Zakarii existují zásadní výzvy, které může vyřešit pouze vláda. Pokud je tedy dobře vedená a řízená.

Máme i čím se chlubit

Vraťme se ale k tématu digitalizace. Praktické dopady špatného stavu se projevují nejen v tom, že si tisíce Čechů denně zoufají při procházení neuvěřitelně složitých procedur nutných pro vyřizování úředních záležitostí. Například vloni nás Evropská komise varovala, že průtahy při budování digitální infrastruktury v České republice mohou oslabit, a v krajním případě dokonce izolovat celé regiony. Portál BusinessInfo.cz také nedávno informoval o výsledcích konjunkturálního průzkumu, kterého se zúčastnilo více než sto českých a německých firem. Mimo jiné z něj vyplynulo, že digitalizace hraje stále větší roli třeba i při rozhodování investorů o výběru lokality, na kterou se zaměří. A právě kvůli nedostatečné digitalizaci státní správy nás z hlediska investiční atraktivity předstihlo už zmiňované Estonsko, které v současnosti nabízí už více než tři tisíce veřejných digitálních služeb. 

Zároveň je ale potřeba říct, že lze najít i řadu věcí, které vzbuzují optimismus. Máme například nemálo firem založených na špičkových technologiích, které se dokážou prosadit i na náročných zahraničních trzích. Máme také nadšené a schopné jednotlivce, kteří umí vytvářet různá sdružení či organizace, propojovat firmy s akademickou sférou a dalšími důležitými aktéry, a tím pomáhat vylepšování potřebného ekosystému. Zmiňme třeba Národní centrum Průmyslu 4.0, Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, týmy kolem profesora Maříka a mnohé další. A v neposlední řadě můžeme říct, že v oblastech, jako jsou kybernetická bezpečnost, herní průmysl nebo i umělá inteligence, se můžeme srovnávat s těmi nejlepšími.

Podstatu českého problému nedávno pro portál Hlídací pes trefně popsal Michal Bláha z neziskové organizace Hlídač státu. Je jí podle něj především skutečnost, že u nás úřady fungují mentálně papírově. A tři hlavní problémy, které brání i v digitalizaci, jsou: úředníci neberou občana jako zákazníka, nejsou motivováni k lepší službě a panuje mezi nimi resortismus – nevnímají, že jsou součástí celku, a brání si svůj vliv. Pokud se Česká republika bude chtít posunout dál, právě tohle bude muset změnit.