Krátkodobě prakticky neexistuje k ruskému zemnímu plynu plnohodnotná alternativa. Stojíme tedy před rozhodnutím, zda budeme shánět plyn jinde nebo zda se postupně s tímto fosilním palivem rozloučíme ve prospěch především obnovitelných zdrojů a v daleké budoucnosti třeba vodíku. Což však rozhodně nebude snadné.

Nahrazovat ruský zemní plyn zemním plynem odjinud nepovažuji z dlouhodobějšího hlediska za ideální variantu. Dříve nebo později totiž můžeme řešit s dodávkami podobný problém jako dnes. Krátkodobě je to samozřejmě jiná otázka. 

Z pohledu státu bude v této věci zásadní aktualizace Státní energetické koncepce. Je zřejmé, že se v ní „něco“ bude muset změnit, je zkrátka nezbytné reagovat na současnou situaci. Měli bychom si pozorně vyslechnout všechny odborné názory a nápady, než se koncepce přetvoří do finálního návrhu. Jde o nás o všechny. Navíc se bavíme možná o zásadnějším rozhodnutí, než byla penzijní reforma. 

Nic jiného, než obnovitelné zdroje nezbývá

Ruská agrese na Ukrajině mimo jiné zcela změnila pohled na Green Deal. Ještě nedávno kdekdo mluvil o „zeleném šílenství“, ale dnes je všechno jinak. EU prostě nemá k dispozici dostatek fosilních paliv. I kdybychom nehleděli na exhalace, uhlí by došlo spíš dříve než později, ropných vrtů a ložisek plynu máme také jen omezené množství. Nechceme-li se spoléhat na Rusko či jiné země, nic jiného než obnovitelné zdroje (OZE) nám tu zkrátka nezbývá.

Nesmíme ovšem zapomínat na fyzikální zákony a nenadřazovat jim regulaci a právní aspekty, což v případě Green Dealu objektivně vždy neplatilo. Je třeba nejprve říct, o jaké zdroje se opřeme, v jakých lokalitách – z pohledu efektivity, a hlavně jim musíme přizpůsobit soustavu. Při tom je nezbytné vycházet z daných přírodních podmínek, kdy platí okřídlené, že větru ani dešti neporučíme. Česká republika je toho typickým příkladem, jsme uprostřed Evropy, slunce tu svítí tak akorát, vítr fouká tak akorát, nějaké řeky máme. Chce to tedy zvolit vhodnou kombinaci – samozřejmě i s bioplynovými stanicemi nebo biomasou. 

Zákon nezná akumulaci 

Nutně potřebujeme také robustní nástroje akumulace, a to dokonce dříve, než budeme OZE masově rozvíjet. Nehovoříme přitom jen o bateriových úložištích, která se hodí pro krytí krátkodobých výkyvů. Žádoucí by byl rozvoj třeba power to gas (P2G), kdy by se z přebytečné elektřiny vyráběl vodík, který by se uskladnil a v době nedostatku bychom ho mohli zase spalovat nebo jím zásobovat plynárenskou soustavu. Ale tato technologie zatím funguje spíš teoreticky, než že by byla nasazována v praxi. Navíc její budoucí použití předpokládá, že kompletně přestavíme „trubky“, protože vodík v současnosti dokáže v plynárenské infrastruktuře fungovat pouze do omezeného, velmi malého procenta přimíchávání. 

Jako kardinální problém vnímám fakt, že energetický zákon dnes akumulaci vůbec nezná, takže na ni nemůžete získat licenci ke komerčnímu provozu. Technologie tedy funguje buď ve zkušebním provozu, nebo jsou akumulační zařízení „přilepena“ ke standardnímu zdroji elektřiny a pracují společně, pod jednou licencí na výrobu elektřiny. To zatím ale mnoho investorů nenalákalo, rozhodně ne v masivním měřítku. 

S Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR se shodneme na tom, že akumulace už je v praxi potřeba. Záměrem všech je řešit akumulaci systémově, v rámci celého nového energetického zákona. My bychom ale preferovali, kdyby se alespoň dílčí změny odrazily už v novele zákona kvůli rychlosti. Stát i podnikatelé potřebují u takových investičních záměrů alespoň elementární legislativní jistotu. Bohužel ale narážíme i na různé předsudky a také silnou lobby těch, kterým se bateriová úložiště vůbec nelíbí, protože jim přeberou jejich dosavadní byznys. 

(Ne)jistota vodíku

Mimořádně zajímavým tématem je v tomto kontextu vodík. Rozhodně to není vyzkoušená technologie, která by se dala masivně nasadit, proto se v této souvislosti lze bavit o vzdálené budoucnosti. Považuji za zodpovědné, aby dostala šanci jakákoli nová technologie, kde cítíme alespoň elementární potenciál. Ten se ale logicky nerozvine bez pilotních projektů, bez masivního výzkumu a vývoje. Je pravdou, a je správné to uvést, že se ozývají i kritici vodíku s tím, že na masivní vyřešení energetické soběstačnosti to není. Dobře, ten názor je možná správný, ale víme to dnes s jistotou? A i kdyby se vodík osvědčil například jen v dopravě nebo jiném sektoru, není toto posun, když víme, že jsme významně závislí i na ropě? Česko je samozřejmě také zastáncem jaderné energetiky, kterou se povedlo v Bruselu prosadit mezi bezuhlíkovou výrobu elektřiny. Nicméně i tady musíme opatrně řešit, jak by to bylo s palivem, které v ČR netěžíme. Velmi důležitou otázkou je pochopitelně i to, jak se na jádro budou dívat v budoucnu další země EU. Jedna výhra jádra neznamená, že to takto zůstane, navíc jadernou elektrárnu nepostavíte za pár let. 

Z energetického otroctví se nevykoupíme levně

Výše naznačené úvahy nejsou zrovna veselé, měli bychom se jimi ale zabývat už teď, dokud máme teplé počasí a chladné hlavy. Ne snad strašit lidi, ale konsenzuálně si stanovit priority, protože hrozba zastavení dodávek plynu je zcela reálná. Nepochybně platí, že z hlediska zajištění budoucích dodávek energií je nezbytné dále rozvíjet solární, vodní a větrnou energetiku, biometan a „zelené plyny“, naučit se energie akumulovat a podpořit rozvoj dalších nových technologií. Existuje ovšem mnoho objektivních důvodů, proč rozvoj není nekonečně rychlý. Snad většina překážek se dá odstranit penězi. Ale musíme si rovněž uvědomit, jak moc se ceny energií promítají do všech našich aktivit. A smířit se s tím, že se z ruského energetického otroctví nevykoupíme úplně levně.